Milé sestry a milí bratři v Kristu,
1. Tam, kde byl ježíš, bylo lidem dobře a chtěli s ním být stále a stále od něho něco žádat. A také platí, že tam, kde je lidem spolu dobře – slabým, nemocným i zdravým bez rozdílu – je přítomen Ježíš Kristus.
2. Takovéto krásné chvíle již zažívali Izraelité s proroky, králi, soudci, se všemi, které k tomu podněcoval Duch Boží – Duch Kristův. Skutečně s Kristem to zažili až lidé v Galileji a pověst o něm se roznesla po celé krajině. Ježíš v Kafarnaum nejdříve učil v jejich synagoze a pak si již vůbec neodpočinul. Celý den a celou noc s někým hovořil, a stále někdo od něho žádal pomoc. Ježíš to není ten, který by potřebného odmítl.
3. Hned po bohoslužbách v synagoze se musí vyrovnat s horečkou Šimonovy tchýně, a když to udělá, začnou k němu snášet nemocné a posedlé ze všech koutů Kafarnaum. On jim neodepře pomoc. A až pak, v pravý čas, se stáhne do ústraní a tím naznačí učedníkům, že v léčení a vymítání netkví jádro jeho poslání. Zakladatel Armády spásy William Booth by v tomto Markově vyprávění jistě našel podklad pro svou zásadu: „Nemůžete lidem zahřát srdce Boží láskou, když je přitom zebou nohy." A my odtud můžeme také pochopit, že posledním cílem Ježíšovy činnosti vždycky je zvěstovat Boží lásku a že všecko uzdravování a vymítání je jen odklízením překážek a znamením pro ty, jimž bude Boží milostivý příklon zvěstován. Pán Ježíš nechce být jen léčitelem. Chce pro nás dělat to, co mu Bůh, jeho Otec, přikázal, ne jen to, co my od něho dokážeme očekávat. Ale my lidé to vidíme přesně naopak. Tak jako lidé v Kafarnaum v Galileji tehdy přinášeli své nemoci a trápení celou noc a nedali mu ani čas na pořádný odpočinek. Tak i my lidé dnes bychom stále chtěli mít Pána Boha jen pro sebe a pro své zájmy a potřeby. Předkládat v modlitbách své prosby o uzdravení z nemoci či z jiného trápení je správné a dobré. Mám však za to, že není dobré Bohu přikazovat, co má dělat a očekávat, že bude takový, jakého si člověk přeje mít, jaký mu nejlépe vyhovuje. Je možné se mezi některými lidmi setkat s názorem, že církev je dobrá jen k tomu, aby se starala o nemocné, opuštěné, o koho se již nikdo nepostará a ošetřovala je a opatrovala. Slova o Božím evangeliu se pak mnoha lidem jeví zbytečná a tvrdí, že nemá žádnou sílu. Všichni nějak víme či tušíme, jak by se měl Bůh chovat, aby nám to vyhovovalo. Ježíš Kristus ukázal v Kafarnaum, že Božím záměrem je věnovat se lidským potřebám, ale nechce se stát majetkem lidí z jednoho města, a už to je Kafarnaum nebo Mšeno či jiné město na celém světě nebo jeden dům, byt či kostel, ale chce tu být pro všechny. Ježíš Kristus tehdy chodil po celé Izraelské krajině i za její hranice a kam přišel, způsobil, že si o něm všichni vyprávěli a všichni ho hledali. Jeho cílem je, aby o něm uslyšeli všichni a také ho osobně poznali. On však tehdy nemohl stihnout uzdravit všechny, to by jej pak na ostatních místech světa nepoznali. Odešel z Kafarnaum, aby poznal jiné lidi, aby ho začali hledat. Ne však jako pouhého divotvůrce, který pomůže, kdy potřebujeme a nic pro něj není nemožné. Ale jako skutečného pravého Boha, který s člověkem chce mít svobodný vztah pouze z lásky a svobodné vůle. Příliš zázraků vede spíše k davové psychóze, která je vždy od zlého. O tu Ježíš nestojí. Pochopit, že zpráva o Ježíši Kristu je dobrá, má člověk sám a ne pod vlivem tlaku davové psychózy, jež je vyvolána pouze zázraky nebo penězi. Církev Kristova musí umět trvat na tom, že Bůh jí dal mnohem větší poklad než je schopnost mírnit nouzi, a ten že chce každému člověku zprostředkovat. Tím pokladem není nic jiného než Kristovo evangelium smíření. Smíření s druhými, smíření s vlastním životem, smíření s Bohem, to je to, co i dnes tolik chybí, ale přes množství hluku, pokleslé zábavy, uspěchanosti i strachu z jakéhosi napětí si to lidstvo nestačí ani na moment uvědomit.
4. Tímto směrem ukazuje celé vyústění kafarnaumského příběhu. Četli jsme, že brzy ráno, ještě za tmy, když měl Ježíš chvíli klid, odešel do samoty a modlil se. Zatím ho všichni lidé ve městě včetně učedníků hledali. Všichni ho v Kafarnaum potřebovali, aby byl s nimi a neodcházel. On však se svými učedníky odchází, On přece miluje celý svět i nás zde, přišel až k nám. Bůh jeho a nᚠnebeský Otec ho poslal zvěstovat, že nyní je čas příhodný, nyní je den záchrany. Poslal ho vyhlásit smíření, pokoj, odpuštění, vyhlásit Novou Smlouvu a zpečetit ji svou krví. Je to jeho Slovo, které činí všecko nové. I v listu apoštola Pavla jsme četli, že apoštol nemůže jinak, než kázat evangelium a že právě v tom vidí svěřený úkol. Slyšeli jsme, že ze sebe udělal otroka všech, aby mnohé získal pro evangelium. Četli jsme, že se přizpůsobuje, aby aspoň některým mohl zprostředkovat radostnou zvěst o spasení v Kristu. Co by bylo platné, kdyby tu nějaká naděje byla, když by ji nikdo jasně nevyhlásil a nepozval k ní ty, kdo se k Bohu otočili zády? A tak ani my nemůžeme jinak než opatrovat poklad evangelia a nabízet jej všem svým bližním. A když mírníme lidskou nouzi, tak nezůstávat v půli cesty, neléčit jenom to, o čem naši bližní vědí, že je bolí, ale vždy se dostat i k léčbě toho nejdůležitějšího - jejich rozbitého vztahu k Bohu. Tuto pomoc jim nᚠPán chce dát předně. Budou-li lidé smířeni s Bohem skrze víru v evangelium, pak nebude ničeho, co by Boží moc v nich přítomná nezvládla. Naši spoluobčané se sice jakékoli řeči o Božích věcech vyhýbají se strachem, jako by jim při zvěstování evangelia hrozila otrava či zapletení do smrtonosné pasti. Ale my se před nimi rozhodně nestyďme za to, že naším posledním cílem je, aby lidé poznali našeho Pána Ježíše Krista. Klidně jim odpovězme, že pro toho, kdo poznal, jak úžasně plný život je v Kristu, je jen zákonité zvát k Němu ty, kdo to ještě nevědí. Že tak to dělá každý, kdo není dokonalý sobec: neskrývá cestu k radosti, k pokoji, k harmonii, když o ní ví. Ale nejenom slovy, i trvalostí vstřícného postoje a soucitu. Hledání Ježíše nemá jen ten smysl, aby mu pouze předkládali své vlastní potřeby. Smyslem Ježíšova kázání bylo a dodnes zůstává, aby Ježíše Krista hledali všichni, kdo ho alespoň na moment poznají. Tak vznikali první křesanské skupiny. Jedním z úkolů i nás jako církve Kristovy je hledat neustále Ježíše a aby ho s námi hledali z vlastní vůle i další lidé. Abychom tím hledáním Ježíše všichni prostředkovali Slovo, které je moc ke spasení pro každého, kdo věří, protože ukazuje ke Kristu, vítězi nad smrtí, a k jeho Otci, který chce být i naším Otcem.
5. A úplně nakonec bych chtěl zdůraznit jednu zdánlivou maličkost: Pán Ježíš po uzdravovací službě v Kafarnaum také odpočívá a čerpá sílu. Časně ráno vstane a jde se na pusté místo modlit. Nebo soustředěná a vytrvalá modlitba jej obnovuje, dobíjí novou energií, aby se nevysílil a byl zas schopen přemáhat všechno zlé, které nás lidi svazuje. A to platí stejně u Ježíše jako u nás. Když se Ježíš o samotě modlí, ví též, co Bůh jeho Otec chce a čím má posloužit těm, kdo Jej venku obstoupí. Pozná příkaz dne a příhodnost času. A proto i my pamatujme na pravidelný rytmus vydávání a přijímání, služby a čerpání moci k ní. Také my se nenechme uštvat a naučme se včas se odpoutat od těch, kdo vyžadují naši službu, a zůstat pouze s Bohem. Očekávání na Hospodina dá sílu i nám, zemdleným vyznavačům, utlučeným rutinou a vyhořelým z toho, jak dáváme, ale nic se nám nevrací. Nenechme si nikdy vzít čas k modlitbě, nenechme si vzít účast na shromáždění, na biblických hodinách. Čas od času si dopřejme také rozhovor mezi čtyřma očima s někým, komu důvěřujeme a o kom víme, že se s taktem a moudrostí zralé víry přebere v tom, co sami nemůžeme rozplést, a ukáže nám Boží řešení. Pak budeme svým bližním – svým rodinám, všem potřebným okolo nás - platní, pak nebudeme mezi nimi doutnajícím, sotva blikajícím knotem, ale světlem, jež stále září. Amen. Zpět na hlavní stránku